Bílá místa v mezipaměti (Číslo 1)

Sochařské a malířské dílo Michala Cimaly se pohybuje v podmnožině živých rozporností mezi opojením z technických a technologickým možností současnosti, scifi vizemi, utopiemi a trvale přítomnou úzkostí z kolapsu, který tiká ve zrychleném, konzumním, silovém a bezohledném životním stylu. Rozhraní nadvýkonu a pádu, ráje a apokalypsy, je místem, který nejvíce rezonuje s formálními experimenty hledajícího sochaře, manického kreslíře, tvůrce distančních, nerukopisných obrazů, designéra futuristických hudebních nástrojů a kritického textaře. Dílo Bílá místa v mezipaměti z roku 2024 patří do širšího souboru síťových obrazů, které tematizují různé, viditelné i zastřené „provázanosti“ a „závislosti“ odehrávající se mezi jedincem a společností. Michal Cimala používá k tvorbě obrazů recyklovaný plastický materiál, který převzal z lékařské praxe. Vyjímá tuto pomůcku-nástroj-prostředek z jeho užitnosti a překlápí ho – jako ready made - do podoby volně používané elastické šablony, prostřednictvím které lze dosahovat přesvědčivého, dynamicky modelovaného abstraktního výrazu vykazujícího mnohoznačná poselství. Dílo může připomínat stejně dobře mikrosnímky nervových tkání jako pohledy do vzdálených vesmírných makrokonstelací. Stejně tako může být metaforou sociálních sítí a on-line přítomnosti. Vnější a vnitřní svět tu splývají v jeden zrychlený, opojný i vše přemazávající čas. 

Petr Vaňous